Vizionář se zálibou v závodění a automobilové kráse a zároveň poněkud tajnůstkářský a poněkud nesmělý rádoby operní pěvec. Kdo vlastně byl Enzo Ferrari a jak se stalo, že se z konstruktérsky nepříliš nadaného nadšence stal zakladatel jedné z nejprestižnějších značek ‘sportovních aut’?
VĚDĚLI JSTE, ŽE…
Enzo Ferrari přišel na svět stejným způsobem, jakým žil – velmi dynamicky a velkolepě. Toho dne, 18. února 1898, vypukla v Modeně (severní Itálie) obrovská sněhová bouře – tak silná, že
novorozenec byl zapsán do matriky až za dva dny.
Enzo projevoval zájem o automobily již od dětství. Jeho idoly byli Felice Nazaro a Vincenzo Lancia.
V 10 letech odjel se svým otcem a bratrem Alfredem na automobilové závody v Bologni – tak začala velká vášeň. Dlužno dodat, že vášeň podpořená prací – i když na jiných dopravních prostředcích, než jsou osobní auta.
V přestávkách mezi hraním a učením pomáhal mladý Ital v rodinné opravně lokomotiv, takže hluk pohonů a klepání plechu ho provázely od samého začátku.
Po smrti svého otce v roce 1916 Ferrari junior pracoval nejen v rodinné dílně, také studoval a získal diplom na technické škole. Během první světové války musel Enzo – jako mnoho mladých mužů – sloužit v armádě. Ukázalo se, že služba k němu byla laskavá, protože byl pověřen starat se o vojenskou dopravu.
I za složitých okolností se proto jeho zájmy realizovaly.
Technika a automobilismus nebyly jedinými „koníčky“ Enza Ferrariho. Snil také o kariéře… operního pěvce. Jak se na Itala patří, mladý muž z Modeny miloval hudbu. Příroda ho obdařila silným hlasem, ale i nedostatkem hudebního sluchu, který jeho šance na velkou uměleckou kariéru vykolejil. Každý mrak má však stříbrný okraj, protože druhou velkou touhou Ferrariho bylo závodit ve vytrvalostních závodech. A tento sen se mu již splnit podařilo, i když to nepřišlo hned.
Po vojenské demobilizaci odešel mladý chlapec v zimě roku 1918 hledat své štěstí do Turína.
Bez vzdělání, bez konexí, s jediným doporučujícím dopisem od velitele jednotky, chtěl být zaměstnán v továrně Fiat. Mrazivá odpověď inženýra Diega Soriho, tehdejšího ředitele lidských zdrojů společnosti, byla zdrcující: „Nemůžeme zaměstnat jen tak někoho.“ Kdo ví, jestli by se Ferrari stalo za jeho života legendou, kdyby Soriho reakce byla jiná.
Při hledání nové kariéry začal Enzo v roce 1919 pracovat jako zkušební řidič pro C.M.N. (Costruzioni Meccaniche Nazionale) a během té doby absolvoval svůj první závodní debut v Parma – Poggio di Berceto, kde skončil čtvrtý.
Až do roku 1931 jezdil za závodní tým ikonické Alfy Romeo, již bez vesty s nápisem “test”. Byl to tento tým, který mu umožnil roztáhnout křídla natolik, že se Enzo postavil na pódium rallye Savio v roce 1923. Šest let po tomto úspěchu Ferrari už měl svůj vlastní závodní tým, který zahrnoval velké závodní talenty. „Scuderia Ferrari““ (v překladu „stáj Ferrari“) – tak se tým jmenoval – byla realizací Enzova snu o týmu složeném výhradně z italských závodníků. Stále jezdili s vozidly značky Alfa Romeo, s nimiž se mladý Ital na chvíli zapletl a už v té době jeho logo obsahovalo slavného vzpínajícího se koně na žlutém štítu.
V roce 1938 Enzo převzal vedení tovární divize Alfy Romeo. Byl zaměstnán nejrůznějšími povinnostmi, od náboru schopných zaměstnanců až po pomoc při navrhování automobilů, ale bohužel o dva roky později, s vypuknutím války, byla společnost nucena změnit zaměření na vojenskou výrobu. Výsledkem bylo, že Ferrari svou práci opustil a rozhlížel se po dalších příležitostech. Tentokrát již podle svých podmínek.
Závodní tým, který vznikl z Ferrariho iniciativy, závodil na tratích až do roku 1932. Celkem si připsal 13 vítězství ze 47 startů, takže jde o slušný výsledek, ale žádný zázrak. Do sportovní historie se Ferrari rozhodně nezapsal jako vynikající jezdec, ale spíše jako schopný, byť ctižádostivý závodník a týmový manažer.
Manažerské úkoly, které mu byly u Alfy Romeo svěřeny, také zcela nesplňovaly jeho ambice.
Enzo chtěl jednat, konstruovat, řídit stroje své vlastní koncepce – vylepšené, s ještě lepším výkonem. Říkával: “Nemohl jsem pro sebe najít auto, o kterém jsem snil, tak jsem se rozhodl, že si ho postavím sám.”
Největším životním cílem nadšence z Modeny bylo postavit to nejlepší, nejrychlejší závodní auto s výraznou image koně. Rychlá kopyta měla protnout cílovou čáru jako první. A udělat to v tom nejkrásnějším stylu.
Jak uvést tento plán do praxe, bez řádného inženýrského vzdělání a bez zvláštního nadání pro konstruování? Stačilo být Enzem – charismatickým řečníkem a přesvědčivým obchodníkem s „nosem na lidi.“ Dokázal kolem sebe shromáždit talentované automobilové vývojáře – vynikající inženýry jako Vittorio Yano, designér značky FIAT, jehož závodní model Alfa Romeo P2 byl mnohokrát oceněn po celé Evropě. Mezi další konstruktéry patřili bývalí inženýři Alfy Romeo Alberto Massimino a Vittorio Bellentani a stálý spolupracovník Scuderie Ferrari Enrico Nardi.
V roce 1939 Enzo založil Auto-Avio Construzioni, společnost, která vyráběla nástroje a díly pro letadla a závodní auta. Tyto plány, stejně jako s Alfou Romeo, prověřila i válka. Chvíli proto muselo AAC vyrábět nikoli auta, ale motory pro malá bojová letadla. Jak se ukázalo, tato zdánlivá “stagnace” se ukázala jako odrazový můstek pro růst. Ferrari na základě smluv s vládou vydělalo dost peněz na pokračování snu o výrobě sportovních vozů. Brzy společnost zaměstnávala více než 100 lidí.
Po válce, v roce 1947, vznikla značka Ferrari, tedy ta, která pod tímto názvem funguje dodnes.
Ve stejné době opustil továrnu v Maranellu první model vozu s touto značkou – konkrétně 125 S. Auto byl dvoumístný kabriolet bez střechy. Měl lehký žebřinový rám, vpředu příčné odpružení a zadní tuhou nápravu odpruženou dvěma listovými pery.
Tento historický vůz se účastnil prestižních závodů Grand Prix, vyhrál v Římě, Mille Miglia a 24 hodin Le Mans. Úspěchy na tratích se doplňovaly s těmi komerčními. Narůstala totiž skupina bohatých kupců, kteří měli zájem o drahé luxusní sportovní vozy. Později však k rozkvětu značky přispěly dokonalejší modely. Například Modena nebo F430.
Životopis Enza Ferrariho od chvíle, kdy založil vlastní značku, byl intenzivní a jeho životní styl byl rychlý. Neustále se stěhoval: z Turína do Milána; z Modeny do Maranella, ale stále zůstal věrný svému rodnému městu.
Odkud pochází koncept jedné z nejslavnějších značek v automobilové historii? Příběh se docela dotýká a vztahuje se k italskému vlastenectví.
Oficiálně byla vytvořena v roce 1923 jako výsledek setkání s rodiči Francesca Barakkiho – hrdinně zesnulého italského pilota. Byli to oni, kteří navrhli „symbol pro štěstí“, totiž černého koně vzpínajícího se na zadních kopytech v extatické radosti. Ferrari si přidal zlaté pozadí, což je oficiální barva jeho rodného města Modeny.
Život Enza Ferrariho, i když velmi bohatý a docela úspěšný, nebyl nejjednodušší a byl plný překážek – překonal závažné onemocnění španělskou chřipkou (během první světové války), předčasné úmrtí jeho syna Dina (bylo mu teprve 24 let), smrt šesti pilotů „Scuderia Ferrari“ (mezi lety 1955 a 1956) a soud za zabití člověka při závodu Mille Miglia. V roce 1969, v důsledku rostoucích finančních problémů a četných neúspěchů v závodech, prodal Enzo 40% podíl ve své společnosti konglomerátu FIAT. Po jeho smrti bylo prodáno dalších 50%, takže jeho potomci zdědili pouze 10% hodnoty společnosti.
V posledních několika desetiletích svého života, pravděpodobně od doby, kdy byl pohřben jeho potomek, nosil Enzo tmavé brýle. To byla jeho ochranná známka a pro ty kolem něj – určitý symbol smutku, ale také obratně maskované vnitřní tajemství.
Jaký byl Enzo Ferrari? Plný síly, inteligentní, velmi náročný ke svým spolupracovníkům, charismatický, ale také bojácný. Říká se, že trpěl klaustrofobií, a některé tragické události zanechaly na jeho osobnosti trvalou stopu. Navzdory své nesmírné slávě vedl relativně obyčejný život.
Zřídka dával rozhovory a vyhýbal se dlouhým návštěvám velkých měst, což ilustruje skutečnost, že jako Ital nikdy nebyl v Římě.
Značka sportovních vozidel, kterou vytvořil, se během jeho života stala legendou. Za jeho exkluzivními vozy byla myšlenka, že každý řidič by měl zažít nadprůměrné pohodlí a zároveň být schopen soutěžit v rychlosti.
Enzo Ferrari vedl společnost až do své smrti v roce 1988, což je působivé vzhledem k tomu, že se dožil 90 let. Přežil dvě války, vzestup a pád mnoha ekonomik a nakonec tragickou smrt svého syna a manželky. Italové ho dodnes považují za legendu, velkého patriota, vzor. Mnoho automobilových nadšenců ho vnímá stejně.
1 zdjęcie – https://www.motofakty.pl/artykul/enzo-ferrari-jak-tworca-legendarnej-marki-zaczal-produkowac-auta.html
2 Lub 20 lutego, jak podają niektóre źródła.
